Václav Janoušek začal v Butovsi v roce 1888 jako tesařský mistr. Postavil u nádraží skromnou pilu s jedním katrem – s jednoduchým plechovým komínem a jsa dobré, veselé povahy, brzy si zjednal důvěru.

Na Jičínsku byla v té době parní pila hraběte Schlika ve Vokšicích a pro menší venkovské zákazníky „stačil“ se svou vodní pilou tuřský mlynář Ort. Václav Janoušek začal konkurovat hlavně vokšickému Schlikovi, hodnotou i cenami. Netrvalo dlouho a postavil si u své pilky v Butovsi pěknou vilku. Krásné, dřevěné, roubené stavení s lomeničkou, bílými okny – a se skleněnou verandičkou. Zkušený mistr tesař se opravdu nechal vidět. V té době to bylo na vesnicích na Jičínsku na střechách domků a chalup jen samý došek a rákos – a mezi domkáři a chalupníky jen samá směnka a dluh. Každý krejcar byl stokrát otočen než byl vydán.Také Václav Janoušek musel šetřit s každým krejcarem. Kde mohl, zákazníkům svým počkal nebo prodal za babku. S jedním však nešetřil:

 

S dobrým slovem a úsměvem. Kam přišel tam jako když bleskne sluneční paprsek. Jsou lidé jejichž pouhá přítomnost už budí radost. Takový byl Václav Janoušek – „pan stavitel“ jak by obecným lidem  rád a s určitou úctou titulován. Od počátku strojil se po svém jako myslivec. Zelený klobouk se širokou, hedvábnou stuhou a pěkným sojčím pérem, nebo kančí štětkou, u kabátu s úzkým zeleným límečkem velké knoflíky z jeleních parohů, vysoké shrnovačky lesknoucí se jako lakové – tak jej znali lidé – s milým úsměvem v širokém obličeji s pěkně střiženou bradou – tak se otáčel ve veliké své ohradě za butovským nádražím,  přeplněné obrovskými zásobami a hromadami všelijakých prken a ohromných klád, tak se toulával ve společnosti hajných a fořtů v rozsáhlých revírech tuřského, miličevského a kovačského panství a tak se dožil své osmdesátky. V lesích v širokém okruhu kolem Jičína – od Nové Paky k Bělohradu, od Hořic k Vysokému Veselí, od Kopidlna po hřeben Prachovských skal podrobně znal každou alej a snad každý strom – tu znal také snad všecky fořty a hajné – jednal přímo s panskými vrchnostmi, jejichž byl nejlepším zákazníkem – a stejně znám zas byl u svých obchodních přátel ve městě i na venkově. Tuřský (v té době tvořila Tuř –Butoves a Hubálov jednu obec) pan Janoušek jistě patřil k nejznámějším osobnostem na Jičínsku, ač vlastní život nakonec velmi mu zhořkl. Jak velké měl štěstí ve svém podnikání, tak velká zkrušila jej bolest. Nerad o tom mluvil. V světové vojně ztratil syna a z druhého zbyly mu jen trosky (rozvinula se u něj duševní choroba). Na vše zůstal sám. Rozsáhlý závod potřeboval nového ředitele. Důvěra širokého okolí rostla, ale v obrovské ohradě za butovským nádražím, z které každého jitra tovární siréna volala do práce četné dělníky – tesaře z okolních vesnic, ploužil se v posledním desetiletí už jen stín prudce osudem udeřeného Václava Janouška, znamenitého kdysi lesáka. Tato ohrada zvolna pustla, až na konec vyhasla i parní pec. Na širokém prostranství kolem parní pily o několika katrech zůstala jen tráva. Václav Janoušek chodil tu jen jako stín tu a tam ještě v kloboučku se sojčím pérem, ale jeho oči prozrazovaly, že už je konec. Ten přišel na jaře 21. března roku 1933, kdy jej dobří lidé mrtvého vynesli z krásné, roubené vilky a za obrovské účasti všech přátel z celého širého kraje pochovali u farního kostela v Popovicích po bok dávno už tam spící ženy a syna. Kruh se uzavřel. V širé oblasti celého Jičínska dnes vzpomínají Butovského pana stavitele Janouška, která odešla, ale čestně splnila svůj úkol.

Přepsáno jak publikoval autor F. K. Zachoval dne 2. dubna 1933 ve 24. čísle neodvislého politického týdeníku pro český severovýchod KRAKONOŠ.